Jeli jsme téměř celý den a hluboký les, který obklopuje panství ze všech stran byl oděn do husté mlhy. Slunce zapadlo před hodinou a přesně v ten okamžik vozka začal štvát koně jako smyslů zbavený. Byť bláznivý podivín patrně šlechetný a čestný muž. Uvnitř kočáru jsem slyšel jak namáhaní koně těžce odfrkují a vozku, který je bez přestání pobízí ku cvalu. Už to samotné navozovalo napjatou atmosféru.

Všichni Draculovi potomci, kteří unikli spravedlivému trestu sídlí v Rumunských horách v Transylvánii, v místech, kde slunce nevychází a odkud pořádají své noční výpady za potravou...
Tato slova mistra Van Helsinga jsem si s železnou pravidelností opakoval od doby, kdy jsem se dozvěděl, že v Loraine zcela bezpochyby přežívá jeden z Draculových synů. Nikdy jsem nevyjížděl bez své bible, bez rukopisu mistra Van Helsinga. Velkého muže, jehož odkazu jsem zasvětil celý svůj život.

Otevřel jsem jedno ze svých zavazadel abych se ujistil, že jsem připraven. Masivní dvoustranná kuše se speciálně upraveným žlábkem pro dřevěné kůly, vyrobená z nejlepší oceli mi vrátila na pár okamžiků myšlenky na úkol, který jsem uložil na svá bedra. Brzy přijde tvůj čas. Pečlivě jsem zkontroloval všechny precizně vyřezané kůly. Již jednou si na mne sáhla smrt díky prasklé lati. Používám dva a půl lokte dlouhé. Spolehlivě projedou tělem vampýra a dodávají mé zbrani na děsivosti. Při zasazení do žlábku čnou téměř polovinou délky dopředu. Když jsem kontroloval čep na velkém a těžkém kladivu kočár zastavil.

Jen pár okamžiků jsem mohl pozorovat jak se v dáli zmenšuje. Vozka dodržel své slovo beze zbytku. Mlha a temnota jej pohltila jen chvilku potom co jsem vystoupil. Tak toto je Loraine. Rozlehlý pozemek obepnutý masivním plotem s jedinou přístupovou cestou, která vede hlubokým a temným lesem. A ta zas končí jedinou vstupní branou. Zahrada domu byla nehostinná, ovšem již na první pohled svědomitě udržovaná. Mezi chomáči mlhy jen sem tam prosvítaly koruny malých stromů bez listů a cestu k budově lemovaly šedé kameny. Cestou k hlavním dveřím jsem občas pociťoval oči upřené na mou osobu, ale tam kam jsem dohlédl nebyl jediný náznak pohybu. Tento pocit znám. Loraine mne pozoruje a snaží se odhalit mé plány. Patrně jej zajímají mé dva objemné kožené kufry. Jejich tajemství pozná až přijde čas.

Masivní vstupní dveře nabízely příchozím velké kovové buchadlo. Třikrát jsem udeřil kruhem o železnou podložku a očekával sluhu pána Loraine. Když se dveře pomalu otevřely pohlédl na mne muž malého vzrůstu a odpudivé tváře. Kdoví proč se Draculovi potomci obklopují podobnou politováníhodnou verbeží.
"Kníže Loraine vás očekává pane.", huhlal ale snažil se být zdvořilý. Rukou udělal gesto, které mi mělo naznačit, že mohu vejít do domu. Za dveřmi se nacházela dlouhá chodba lemovaná vysokými sloupy. Kamenná podlaha přidávala místnosti na bezvýrazné šedivosti. Každý krok, který jsem udělal, byl slyšet tak silně, že by vzbudil i osoby v nejvzdálenějších koutech zámku.

"Nikdy nevěř lstivým krvelačným bestiím v jejichž těle koluje Draculova krev. V tuto chvíli jsou na vrcholu potravního řetězce a chovají se podle toho. Žádný cit ani slitování s druhem, který je může jen stěží přemoci", vzpomněl jsem si na Van Helsingova slova.

Když konečně otevřela hříčka přírody další dveře spatřil jsem siluetu pána z Loraine. Seděl na jednoduchém černém křesle uprostřed místnosti a se zájmem mne pozoroval. Mýlka byla vyloučena. Je to vampýr. S černým potahem výrazně kontrastoval jeho bledý obličej, ve kterém i rudé rty naznačoval jen slabý obrys. Stejně bílé byly i jeho vlasy vzorně sčesané dozadu. Odhadl jsem jeho lidský věk na 50 let, ovšem jeho muskulatura byla evidentně stále v dobrém stavu. Jednou rukou si podpíral hlavu a významně si poklepával popelavým prstem do tváře. Oblečen byl do rudého pláště s bílým lemováním. Po chvíli zkoumání mé osoby konečně hlubokým hlasem promluvil: "Vítejte na mém panství!" "Děkuji", odpověděl jsem pohotově a pokusil se o prolomení ledů: "Vaše panství nemá ve zdejší vesnici patrně dobrou pověst. Bylo velmi těžké přemluvit její obyvatele k tomu, aby mě sem dostali. Nicméně jsem zde a děkuji vám za vřelé přivítání. Doufám, že vás svou přítomností nebudu příliš rušit"
"Rušit? O tom nemůže být ani řeč", myslím, že v tu chvíli si olízl rty. "Takže vy byste chtěl v mém sídle studovat. Proč jste si vybral právě můj hrad?", položil otázku, kterou jsem samozřejmě očekával.
"Vaše panství leží daleko od civilizace a je tedy více než jasné, že bude tak klidným místem jaké potřebuji. Navíc jsem se dozvěděl, že žijete sám"
"Ano", nechal svůj prst přejet po tváři a shodil ruku ledabyle na opěradlo křesla. "Žiji zde jen s mým služebnictvem.", vstal ze židle a přešel k obrovskému oknu. "Je zde několik pravidel, která bych chtěl abyste dodržoval. Ještě před tím se ale budete chtít patrně najíst. Po tak náročné cestě jste musel pocítit hlad. A já si svých hostů vážím. Morris vás dovede do jídelny.", ukončil svou řeč a ani se na mě nepodíval. Jen vyhlížel z okna ven do temnoty.

Večeře byla chutná a vydatná. Kdyby nebyl Loraine odsouzený k brzké smrti asi bych se styděl, neboť mé hlasité mlaskání musel slyšet i přes obrovské dubové dveře. Opravdu jsem měl hlad. Hned po jídle mne Morris odvedl za svým pánem, který mi sdělil několik pravidel, podle kterých si představoval, že bych se měl chovat. Patřilo sem mimo jiné, že mi přísně zakazuje jakékoliv vycházení z pokoje po půlnoci a chození do jiných místností než je tato, jídelna a koupelna. Každý den s rozbřeskem vyjíždí na dlouhé vycházky do okolních lesů a vrací se až po setmění. Morris mi bude neustále k dispozici a rovněž jej bude informovat o dění v hradu v době jeho nepřítomnosti. Neopomněl se zeptat co vezu ve dvou kufrech tak velkých rozměrů. Sdělil jsem mu, že se jedná o studijní materiály. Poté přikázal Morrisovi ať mě odvede do mého pokoje.

Můj pokoj se nijak nelišil od místností, ve kterých jsem doposud byl. Obklopovaly mne čtyři kamenné zdi a podlaha byla vydlážděna rovněž kamenem. Na jediném okně, které zde bylo visel těžký rudý závěs a pod ním stála velká postel. Velmi nehostinné prostředí. Morris položil kufry na podlahu a odšoural se ven ze dveří. Konečně sám. Ačkoliv ne tak docela. Zcela jistě mne pozoroval Loraine. Spřádat plány začnu až zítra.

Ještě před tím než jsem se uložil ke spánku všiml jsem si, že je zde až nezvykle chladno. Můj dech se v okamžiku kdy opouštěl ústa měnil v páru a po celém těle mi vyskákali pupínky husí kůže. I přesto jsem znaven brzy usnul.

"Vampýři jsou mrtví. Jejich kroky provází chlad a mrtvolné ticho"

Noc pro mne ač otrlého lovce upírů byla noční můrou. Po půlnoci mne vzbudily podivné zvuky za mými dveřmi. Chrčení a vzdychání se čas od času měnilo v škrábání na pevné dubové dřevo. Chlad mi prostupoval až do morku kostí. Po místnosti se pohybovaly podivné stíny a nedaly mi spát. Když jeden z těchto stínů vstoupil na mou postel udělal jsem to nejhorší co jsem mohl. Začal jsem křičet seč mi síly stačily. Cítil jsem jak se mi hrne krev do hlavy a nemohl jsem přestat. Čím více jsem křičel tím jsem musel víc. Když mi došel dech nadechl jsem se znovu a znovu začal řvát. Tlačil jsem ze sebe vzduch a mou mysl kompletně pohltila naprostá panika a šílenství. A ten řev jako by dodával sílu podivným tvorům za dveřmi a stínům v mém pokoji. Škrábání bylo silnější a postavy se ke mne stahovaly stále blíž. Padl jsem vysílením a potom si pamatuji až ranní rozbřesk. V tu chvíli mi bylo jasné, že nemohu otálet. To, že jsem nezešílel minulou noc je zázrak i znamení. Ukázals mi svou sílu Loraine teď je řada na mě.

Hodil jsem své dva kufry na postel a otevřel je. Nikdy jsem je neocenil více než právě teď, nikdy mi nepřišly přátelštější než právě teď. Nikdy jsem je netoužil použít více než právě teď.

Pomalu jsem vylezl na chodbu a ujistil se, že je klid. Jakmile jsem zjistil, že je prázdná přidal jsem do kroku a hnal se dlouhým koridorem tam, kde jsem včera spatřil vchod do podzemí. V jedné ruce jsem třímal kladivo a v druhé připravenou kuši. Na zádech velký toulec s devíti kůly. To jen pro jistotu. Přestože byl bílý den chodba byla temná a jen sem tam prosvítaly malými okny paprsky světla v nichž se vnášel prach. Když jsem se blížil k jídelně zastoupil mi cestu Morris.
"Spal jste klidně pane?" slovo pane bylo poslední, které vyřkl. Rána kladivem udělala do jeho hlavy nový kráter, o něco větší než ty, které již měl. Stejně bych ho musel zabít. Jak jsem totiž správně předpokládal měl u sebe klíče od celého panství včetně podzemí. Pustil jsem se tedy po schodech dolů a odemkl malé nenápadné dveře. Mé udivení se po vstupu do místnosti mísilo s pocity obav. Místo jedné rakve, kterou jsem očekával, zde bylo podél zdi vyskládaného půl tuctu.

Čas na úvahy nebylo zrovna to čeho bych měl nazbyt. Chopil jsem se tedy víka první rakve. Bylo těžké a při pádu na zem velmi hlasité. Doufám, že se zde neskrývá někdo další, jistě by to slyšel i v nejvzdálenějším koutě tohoto hradu. V rakvi ležel muž ve středních letech. Chopil jsem se kůlu, přiložil špicí k srdci a jal se udeřit kladivem, když v tom vampýr otevřel oči. Jedna rána. Celou místností se rozlehl děsivý řev. Cenil své dva zuby a křečovitě sebou zmítal v nepravidelně cákajících gejzírech krve. Pak zmlkl. Zbylých pět rakví ovšem nezůstalo v klidu. Ten řev se ozýval ze všech a všechna víka se začala pozvedávat.

Pokud je nedostanu teď nebudu mít příležitost už nikdy. Jakmile se setmí nezmůžu s upíry soupeřit.
"Noc je milenka upírů. V tu dobu jsou nepřemožitelní. Střes se jejich chřtánů ocitneš-li se v tuto dobu v jejich blízkosti.", připomenul jsem si Van Helsingova slova. Kladivo jsem zasunul do držáku na opasku. Sáhl jsem do toulce, nasadil do žlabu kuše první kůl a zapřel pažbu do ramene. Víko první rakve vyletělo vysoko do vzduchu a rozvířilo usedlý prach. Hleděl jsem tváří v tvář ženě s bílými vlasy a vyceněnými dlouhými špičáky. Během okamžiku jsem ji našel na pozadí nasazeného kůlu a stiskl spoušť. Trefil jsem se přesně mezi její vyceněné zuby a umlčel tak hysterický křik. Kůl projel její hlavou celý a vyletěl ven, mezitím ji ale ještě stačil silným tlakem mrštit na stěnu. Jediným pohybem jsem si kuš v ruce otočil a zasadil další kůl. Ještě než jsem se stačil připravit vylétl z jedné z rakví další vampýr. Vyhnul se letícímu dřevu přímo nádherným obloukem a během zlomku vteřiny do mne udeřil takovou silou, že jsem prorazil dveře za mými zády.

Než se prodral troskami dveří stačil jsem z toulce vytáhnout další kůl. Bojoval se zbytky dveří, opatrně tak aby se ostrou třískou nezranil. Tím mi dal čas na to, abych mohl zvednout ze země kuši. Bohužel ne víc. Dal jsem se na úprk po schodech nahoru, přeskočil Morrisovo tělo a běžel chodbou seč mi síly stačily. Na konci chodby jsem se otočil, nabil kuši a čekal. Netrvalo to dlouho a objevil se na druhém konci sáhodlouhé chodby. Byl tak daleko, že jsem viděl jen jeho obrys. Dobře jsem věděl, že prosvítající paprsky jej notně zpomalí. Na upíry i takový slabý proužek slunečního světla působí jako ostrý nůž. Udělal ale něco co jsem nečekal. Vznesl se do vzduchu a snesl těsně nad podlahu. Bezpečně tak mohl proletět pod paprsky bez zranění. Jak se blížil jeho obrysy dostávaly stále jasnější tvary. Když byl dostatečně blízko vypálil jsem. Kůl se s tupou ránou odrazil od země a proletěl těsně kolem jeho hlavy. Otočil jsem kuši a vypálil podruhé. Tentokrát jsem neminul. Ostré dřevo projelo jeho hlavou a zmizelo v něm téměř celé. Mrtvé tělo ale v té rychlosti letělo dál a teprve když dopadlo na zem, nepřirozeně rovné, se zpomalilo zvedlo do vzduchu a zastavilo se až u mých nohou.

To už ale na konci chodby stáli další dva. Ani jeden z nich nebyl Loraine. Tentokrát letěli oba současně. Stačil jsem nabít jen jednu stranu kuše a tak tak jsem stihl zamířit a vypálit. Rána šla dívce přímo do hlavy, ta ovšem stačila uhnout. Na neštěstí pro ní se ovšem vznesla při své rychlosti nahoru a proletěla mříží bílých paprsků. Projely jí jako máslem a na zem dopadla po kouskách. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Druhý upír se jen v rychlosti ohlédl na zbytky, které míjel a přidal. Už jsem mu viděl do krvavě rudých očí, když jsem se rozeběhl směrem k němu s kladivem v ruce. Ještě než jsem zavřel oči a rozmáchl zahlédl jsem jeho udivený výraz. Neměl šanci zpomalit a při rychlosti, kterou měl mu kladivo neurazilo hlavu ale udělalo mu z ní krvavou kaši, která teď byla po chodbě a po stěnách v dlouhých pásech.

Zastavil jsem notný kus od jeho mrtvého těla a zahlédl Loraina na konci chodby jak se obrací a mizí v temnotě vedoucí zpět do kobky. Do té už jsem vstupoval s nabitou kuší namířenou před sebe. Stál uprostřed zády ke mě.
"Zabijete muže, který je k vám otočen zády?" promluvil klidným hlasem. Notně mne tím rozhodil. Čest se v našem rodě pěstuje odjakživa.
"Přišel jste do mého domu, pozabíjel moje následovníky. To vše za mou pohostinnost?", vzpomněl jsem si na minulou noc a marně hledal náznak pohostinnosti. Uvnitř jsem ale sváděl lítý boj. Mám Loraina zničit teď nebo počkat až se ke mě otočí čelem? Mám brát vampýra, který se živí lidskou krví za soupeře nebo lovnou zvěř? Zavřel jsem oči a přesunul svůj vnitřní spor do ukazováčku na spoušti.
"Co si myslíte? Myslíte, že nás zastavíte? Ne my známe budoucnost našeho druhu a kdesi v příštích letech je nás více než vás, ovládáme svět, zcela bezpečně nepoznáni. Máme komunity, které určují pravidla, jen díky naší dobré vůli přežíváte. Žijete v nevědomosti. Jsme neporazitelní!", pokračoval ve svém proslovu, který jsem ale vnímal jen napůl. A potom jeden jediný impuls dodal mému ukazováku sílu a stiskl spoušť. Bylo to v tom okamžiku kdy jsem otevřel oči a hleděl na vyceněné zuby knížete Loraina. A přesně v ten okamžik můj obličej zalila teplá krev, kterou cedil skrz své zuby. Na zem dopadl již mrtvý. A vy. Kdož čtete tyto řádky. Pamatujte: "Nikdy nevěř lstivým krvelačným bestiím v jejichž těle koluje Draculova krev"