Byl to extravagantní chlápek. Vešel do dveří a šinul si to přímo ke mně. Bez váhání. V mém oblíbeném podniku, kde se slézáme s přáteli už léta jsem jej nikdy neviděl. Přisedl naproti mně a doširoka otevřel oči, jako by mě jimi chtěl naprosto pohltit. Najednou byla restaurace naprosto prázdná. Zmizely stoly, zmizela žoviální servírka, zmizeli dělníci, kteří uchlastávali ze svých pullitrů a deptali se navzájem, zmizela i ta zvracející dáma, která už dvě hodiny odcházela. Ticho, tma, jen ten náš stůl, já a on.
„Jak je?“, zeptal se hlubokým hlasem a nehnul přitom ani brvou. Musím říct, že to nebylo nic moc.
„Kdo jste? Co se to tu stalo? Kde jsou všichni?“, zeptal jsem se a přestože mě vnitřní napětí chtělo roztrhat na kusy tlačil jsem na povrch klidnou tvář.
„Tolik otázek. Tolik zbytečných a nicotných otázek se ti honí v hlavě. Jsem to čemu říkáte ďábel. Už ani nevim kdo to roznesl. Kdo mě pojmenoval. Ale radost z toho nemám. A zvlášť ne z toho co se o mě říká.“, působil trochu směšně. Vypadalo to jako by si začal stěžovat. „Jsi satan? Patřím do pekla? Proč co jsem udělal?“, nikdy nevíte.
„Uf. Chápu. Musim ti to vysvětlit. Vyprávěl jsem to už milionkrát. Je to rutina. Peklo není. To co teď prožíváte je to čemu říkáte peklo. Svět je vlastně jedno velké peklo a vaše životy, tak jak je žijete, jsou tresty.“, odkašlal si.
„Můžu se napít?“, zeptal se a ukázal na pullitru, který se znovu objevil na stole. „Beze všeho“, povolil jsem.
„Takže. Kdysi dávno si někdo vymyslel báchorku o nebi a zemi, nějakým způsobem nám unikly informace no, a ten ke komu se dostaly moc rozumu zrovna nepobral. Překroutil to. Vyhlásil, že po smrti se dostanou lidé do nebe, nebo do pekla podle toho jak žili. Tam je hnusný a zlý satan. Jak já k tomu přijdu. He? Co jsem komu udělal? Jsem jenom úředník. Podle vás mám kopyto, ocas, strašim děti. Je to tak? Podívej se na mě. Je něco z toho pravda?“, vstal a aby dokázal váhu svých slov otočil se dokola. Byl uplně normální. Až na ty vyvalený oči.
„Nerozumim tomu. Vůbec“, nechápavě jsem zareagoval. Skutečně mi unikal význam toho co mi vypráví.
„S tebou to bylo vždycky těžký“, odpověděl rezignovaně a pokračoval: „Takže jinak. To co žijete není život. Život je v ráji. Není to nahoře nebo dole, je to uplně jiná dimenze o které nemáte ani ponětí. Vy tomu říkáte nebe. Nemáme vězení nebo doživotí. Když někdo něco pohnojí a něco provede, jde sem, na Zem. Ale ne na určitou dobu. Musí se tu napravit. A dělá to do té doby, dokud se to nepovede. Je to kompletní předělávka osobnosti. Horší než vězení. Když vedeš vzorný život vrátíš se po smrti nahoru“, motal jsem se do toho pořád víc.
„A co malý děti, který umíraj? Neměli šanci se napravit“, byla první otázka, která mě napadla.
„Administrativní chyba, jsme jenom lidi, to se stává.“, odvětil pohotově.
„Dobře a co tu děláš ty? Co po mě chceš?“, optal jsem se asi na to nejdůležitější.
„Já mám za úkol pokoušet tě. Já jsem ten kdo by měl určit jak to s tebou bude dál. Na mém úspěchu závisí tvoje budoucnost. Už spolu mluvíme potřetí. Jseš jeden z mých oblíbených hehe. Mám na tobě prémie.“, usmál se lišácky.
„Jakto potřetí? Jsem tu už potřetí?“, překvapeně jsem vyhrkl.
„Přesně tak. Zatím jsi vždycky podlehl. Už třikrát. V pravém světě jsi smilnil a na to samý tě nachytám vždycky i tady hehe“
„Jak to chceš udělat?“
„Udělám ti nabídku. Ty ji buď odmítneš, nebo na ni přistoupíš. Odmítneš, vylezeš ven, je po Tobě a vracíš se do nebe. Přijmeš, zůstaneš tady a po smrti se zase vrátíš. Pro teď odejdu a z toho co se tu stalo nebudeš vědět vůbec nic, jako by se to nestalo. A já znova příjdu. A znova s nabídkou hehe. Než to ale udělám – uvědom si, že nevíš jak vypadá pravý svět. Chce se ti tam vůbec? Nevyhovuje Ti to tady?“. Podnik se znovu rozsvítil, na stole jsem měl orosený pullitr, z lístku na mě mrkal už pěkný plůtek a bylo tu živo. Lidi chlemtali o sto šest, U vedlejšího nepěkně pozvraceného stolu spaly tři osoby – dva muži a jedna žena. Všichni něco provedli. Ale co víc. Kolem mě seděli nejlepší kamarádi a klábosili, smáli se. Prostě nádhera. A jako když utne seděl jsem zase sám se satanem ve tmě. Tentokrát už se pullitr neobjevil.
„To tu můžu být taky na věky ne?“, zeptal jsem se. Člověk musí být opatrnej. Vědět co nejvíc. „Čím déle tu jsi, tím víc chceš podvědomě pryč. To vede alespoň k nějaké nápravě. A až jednou přijdu tak třeba nepodlehneš. Ještě se podívej na moji nabídku hehe. Těším se. Ten výraz miluju hehe.“, s těmito slovy mi podal jeden papír.
To co na něm bylo napsáno byla skutečně nabídka, která se neodmítá. Viděl jsem jak se culí, když jsem hltal jednu řádku po druhé. Na to bych byl skutečně schopen přistoupit, pokud je jediným rizikem, narodit se znovu do tohoto světa.
„Bereš?“, přerušil moje rozjímání.
„Nabídka je to kulantní“, odvětil jsem: „Jediná věc, která mi hrozí je, že se znova narodim?“, zeptal jsem se ještě jednou.
„Přesně tak. A tohle je klíč, který ti zamyká bránu do nebe. Už potřetí hehe. Bereš? Dej si čas, máš ho dost“, nechal mě přemýšlet a dal mi do ruky luxusní propisku. Když to vezmu, budu žít život jak ho znám se vším všudy a vlastně dostanu ještě malý bonus navíc. Nevim jak vypadá nebe a pokusů mám celou řadu. Bylo to rychlé přemýšlení, neboť moje oči poutala slova napsaná na smlouvě a stále přitahovala mou pozornost. Dva rychlé tahy a na spodní straně papíru se objevil můj podpis. V tu ránu se rozlehl temnotou ďábelský smích. Smích, ze kterého šla hrůza. Začal mi běhat po zádech mráz. Co je? Co se stalo? Co je špatně. Krev se mi navalila do hlavy.
„Ty blázne!“ naproti mně neseděl už ten vyvalený pán, ale satan ve své nejsyrovější podobě. Rudý obličej velké bílé zuby a z hlavy mu trčely dva obrovské rohy. S plesknutím přistál na stole chlupatý ocas.
„Ty blázne, ty hlupáku!“, řval a smál se na celé kolo.
„Teď jsi můj HEHE, můžu si s tebou dělat co chci, ty blázne, takhle rychle mi to ještě nikdo nepodepsal, hehehehehehe. !!!“
„Podvedl jsi mě? Lhal jsi mi?“, připadal jsem si jako hlupák, ale nejvíc jsem se bál, že to co říkám je pravda.
„Já jsem ďábel. Nelžu ani nemluvím pravdu. Dělám jenom všechno proto aby ses upsal. Hehehehehe.“ s tím hrozným kraválem zmizel.

„Co to bylo za bezzubýho, oplzlýho dědka?“, chrousty starší zrovna komentoval nečekanou a nezvanou návštěvu postaršího pána, který skutečně neměl v zubní nabídce více než dva kusy. Byl jsem chvíli mimo, události posledních patnácti minut mi nějak unikaly.
„Já sem se hlavně bál aby mi nenaslintal do pullitru“, přisadil si Faky.
„No než jste přišli seděl jsem u stolu s profesorem fyziky a ten mě zkoušel z látky. Nevim co je horší hehe“, přidal se ještě Hovorec.
„Ještě jedno prosimvás“, objednal jsem si další dvanáctku. Už třetí. Prostě nádhera.