Vyhuloval jsem si zrovna zobák na zastávce noční tramvaje číslo 52. Poměrně jednoduchá věc. Přijede tramvaj, otevře dveře a hned zvoní, že zavírá. Noční tramvaje mají vždycky na spěch. Nejdůležitější je vysoukat se rychle nahoru po schodech. Když máte štěstí, zabouchnou se za vámi dveře až když stojíte alespoň na schodech. Potom vás tlak způsobený prudce se rozjíždějící tramvají natlačí na bok. No ono by to asi šlo i snadněji, kdybyste v sobě neměli něco málo piv. Tentokrát to šlo přesně jak jsem předpokládal. Z myšlenek mě vyrušily dva kužele tramvajových světel a charakteristický hukot. Teď to přijde. Tramvaj prudce zastavila, otevřela dveře. Jako vždycky se dávám do pohybu, lezu dovnitř. Jenže tentokrát jsem stál sotva na prvním schodu, když se ozval zvonek signalizující odjezd. Dveře se nezavřely a stroj prudce vyrazil kupředu. Adrenalin dodal tělu švih a jentaktak jsem vyskočil na podlahu soupravy. Pár nádechů. To je moc kurva! Trošku přeháňky ne??? Počáteční šok se rychle měnil v nekontrolovatelný vztek. To si dělá prdel tramvaják zasranej!!

„HEJ, TY TROTLE CO DĚLÁŠ ?!“. Alkohol mi dodával na hustotě a jasně určoval další směr mých útoků. Začala se ve mně vařit krev a mozek marně hledal rady z Občanského juda které by nejlépe korespondovaly s touto nově nastanuvší situací. Ale pan řidič se neuráčil ani mě poslat do prdele. Tak to ne.
S notným sakrováním, typu „do píči“, „do prdele“, „kurva“, které vlastně nemá ani nejmenší význam, jsem se potácel směrem předním sedačkám.
„SEŠ NORMÁLNÍ???“, řval jsem už vzteky bez sebe. A nic. Jako bych tam nebyl. No to už jsem ale nevěděl co s ním.
„SLYŠÍŠ MĚ TY ATOMOVEJ ČURÁKU !!! MÁLEM JSI MĚ ZABIL!!“, krev se mi hrne do hlavy. Pan řidič navíc jel na můj vkus až příliš rychle, takže jsem na kožených držadlech plandal jak tričko na šňůře. Doručkoval jsem až k němu a v odrazu předního skla spatřil jeho tvář. No tvář. Co vám budu povídat. Nejdřív jsem nevěděl co si o tom mám myslet, ale později jsem se vrátil z původního vzteklého stavu zase pěkně zpátky k panickému strachu. Padesátdvojku řídil chlápek v polorozpadlejch hadrech, který kdysi bývaly tramvajáckou uniformou. Od krku až do pasu byl zmáčenej krví a nějakou tmavou hmotou. Místo obličeje měl zelenohnědou fašírku. Z jednoho očního důlku mu viselo na nervech něco co kdysi bývalo asi okem ale o rtech nebo vlasech nemůže být vůbec řeč. Z úst mu vycházely chomáče bílé pěny a strašně funěl. Prostě to vypadalo, že se kompletně rozpadá. Jeden ze zmatených impulsů, které mi proudily do hlavy, mi naznačil, že bude lepší vypadnout, než mi povolí svěrač. Otočil jsem se chystav k útěku, když jsem si všiml, že v tramvaji přece jen nejsem jenom já a podivný řidič.

Mezi zadními umělohmotnými, rudými a šedými sedačkami ležel muž. Tvář obrácenou k podlaze a na zemi doširoka rozevřený kufřík s hromadou vysypaných skleněných ampulek. Začalo mě nesnesitelně pálit v krku. Nakonec mi všechny ty úchylný filmy k něčemu byly. Vsadim svoje nejlepší kanady, že odněkud z tajnejch podzemních laboratoří kdesi v Asii propašoval nebezpečnej virus, měnící lidi na zombie. Hodit ho do tramvaje je kromě plošnýho práškování letadlem nejlepší způsob jak to rozšířit. Ale proč zrovna tady? No někde to holt bejt muselo.

Začal jsem zvracet. Nebylo to z chlastu nebo tak. Nemohl jsem popadnout dech a křeče mi sevřely žaludek tak silně, že ze mě vylítaly snad i vnitřnosti. Potácel jsem se po podlaze a rozhazoval to všude kolem. Nechtělo to přestat. Když jsem si na to skoro zvykl, byl jsem uplně v pohodě. Jenom mi něco chybělo. Něco co jsem dost potřeboval. Světe div se potřeboval jsem se najíst. Ale potřeboval jsem mozek. Nebylo to jakobyste na něj měli chuť, nebo vás přitahovala vůně čerstvého mozku. Potřebovalo ho moje tělo. Prostě si o to řeklo. Něco jako když si začnete kousat nehty, když potřebujete vápník. Mozek. To je to co potřebuju.
Jakoby četl moje myšlenky, zastavil tramvaják a s huhlavým výkřikem: „MOFFFKYYY!!“, vylejzal ven ze dveří. Musím tam být dřív než on, musím se nažrat. Ačkoliv to vypadalo, že takovýho hlemejždě předběhnu raz dva, nějak jsem nemohl nabrat to správný tempo. Tělo mě neposlouchalo. Každý pohyb byl křečovitý a složitý, každý mě stál hrozné úsilí.

Belhal jsem se ven a přes okýnko pozoroval jak se bývalý řidič MHD sytí neznámým mladíkem, kterého před chvilkou skolil. Uf. Ještě kousek. Ještě kousíček a budu venku. Nažeru se. Odpadávaly ze mě kousky kůže a masa. Celé tělo mě svrbělo, ale všechna tahle patálie tvořila jen pozadí mé chutě na mozek. Ooooh konečně jsem venku. Už tam byl docela povyk. No než jsem se dostal z tramvaje tak stačili přijet policajti a záchranka, běhalo tu spousta lidí a vřeštilo a taky tu bylo pár našinců. Poznal jsem je podle toho, že nebyli zrovna pohyblivý. Notabene ty ksich(f)ty člověka nenechaly zmýlit se. Sakra asi vypadám stejně, no moc pěkný to není. Bylo mi vedro tak jsem se chtěl svléknout ale ani prstoklad už mi moc nesloužil, takže jsem si prostě rozerval šaty. Ruka mi trochu ujela a strhnul jsem si maso z prsou. Hrom do police. Já sem smolař. Nakonec se rozškubu úplně sám. Ono to teda nebolí, ale je to nepříjemný takhle si ničit choulostivou fasádičku. Vyhlídl jsem si šťavnatou mladici. Velký mozek to asi nebude, ale snad ji doženu a alespoň na chvíli ukojím své choutky. Kdysi bych se asi po jejích vnitřnostech tolik nepídil. Apropos. Asi se ptáte jak to vypadá s tím…no…orgánem. No maso na zombiích drží jen to co je na kostech. Odpadá postupně z povrchu těla, takže… Takže tady už šlo opravdu jen o ten její mozek.

Ač velmi pomalý, dokázal jsem mladou dívku dohnat do kouta (opravdu to bude jen zákuseček asi) a pomalu se chystal odkrýt její lebku, kde se skrývalo to co jsem tolik chtěl. Když už už jsem se dotýkal její hlavy objevily se v jejím břichu tři velké díry, ze kterých začala tryskat krev. Řvala jako pominutá. Další dvě díry. Kdo mě ruší při večeři? Pomalu jsem se otočil. Aha. Za mnou stál pohublý, poďobaný policajt a pálil do mě jednu kulku za druhou. Vyměňoval si buben, když jsem se k němu líně vrhl. No a pak to šlo ráz na ráz. Rozstřílel mě jako řešeto. Ono totiž když jdete po zombiích, musíte pálit do hlavy. Nic jinýho nás nerozhází. Tak tam do mě tak střílel až jsem už neměl ani nohy ani ruce ani nic. Pak teprve jsem pohlédl do obrovské hlavně jeho pistole (tady bych se asi taky zrovna nenajedl). Poslední výstřel. BUM!

Z myšlenek mě vyrušily dva kužele tramvajových světel a charakteristický hukot. Teď to přijde. Tramvaj prudce zastavila, otevřela dveře. Ne děkuji. Dneska si vezmu radši taxi.