Stalo se to teprve nedávno. Přijal jsem sekretářku. Milou, trochu naivní a infantilně dětskou. Ani nebyla příliš schopná. Vlastně důvodem proč jsem ji přibral bylo, že mě o každém jejím kroku podrobně informovala a na všechno se ptala. Možná právě toto někomu vadí, já mám ale rád přehled o všem co se v mém podniku děje. Kdo by tušil jak chudinka dopadne.

Práce jsem měl nad hlavu. Firmě se dařilo ale stálo to mnoho úsilí. Když nastoupila snažil jsem se být milý ale přísný šéf. Systém cukr a bič. Budeš hodná budeš pochválená, uděláš chybu a dostaneš sprdunk. Jenže právě s ní to nebylo tak jednoduché. Byla jednoduchá a tak nevinná. Každou chybu, kterou udělala jsem napravil, upozornil, že se nemá opakovat a jednoduše hodil za hlavu. Zvykla si brzy.

Když u mě pracovala asi týden a dny začaly dostávat svůj omšelý stereotypní ráz, začala uklízet. Uklízela jako pominutá. Ráno přišla do práce a umyla nádobí. Nevadilo mi to, máme na to sice lidi, ale když chce a má čas ať to klidně udělá. Potom začala utírat prach a pustila si kazeťák. V dnešní době letí comebacky, některých hvězd, které jsou již dávno zapomenuté. Je to zvláštní móda. Songy, které nemají šťávu a texty připomínající říkánky z knížek pro děti v předškolním věku, zahltily rádia a diskotéky. Zkrátka a dobře zažívaly tyto star svůj nový BOOM. Přestože jsem na tuto muziku trochu alergický, vždycky jsem ji toleroval. Každému se líbí něco jiného a moji oblíbenou muziku také neposlouchá každý.

Z kazeťáku se začaly linout Kroky Františka Janečka a Pavel Horňák. Pamatoval jsem si ty melodie a přečkal kotě už spí na nádraží a podobné vypalovačky. Špatně se mi pracovalo, ale snažil jsem se nevěnovat dávno vyčpělým tónům pozornost. "Já tu hudbu miluju!", zakřičela náhle moje sekretářka a začala tančit po kanceláři. Zvedl jsem zrak a zpozorněl. Tohle je už trochu moc. Tancuje tu a zpívá. Zpívala hrozně. Hrozně falešně, kazeťák pustila na plnej kotel a řvala: "To se oslavíííí, to se oslavíííí....!!!" Překousl jsem to. Poprvé jsem si v duchu řekl, že mám opravdu blbou sekretářku. Kvůli jejímu skřehotání a nekonečnému Pavlu Horňákovi jsem pracoval dlouho do noci.

Druhý den ráno jsem se dostavil do práce o něco později a už na chodbě jsem slyšel ten charakteristický skřekot mé sekretářky. "To se oslavíííí...!!!"
Byla trapná. Strašně trapná a když mě uviděla ve dveřích, chytla mě za ruce a nutila mě do tance. Polil mě pot ale ovládl jsem se.
"Ztlumte si prosím tu muziku mám moc práce", řekl jsem klidně.
"Vám se to nelíbí? To je Pavel Horňák", řekla trochu rozpačitě. !Ten se líbí každýmu"
"Nemám proti vaší muzice nic, jen potřebuji trochu klid"
Potom byl klid ale ona byla k nepoužití. Celý den chodila a vzdychala a vždycky po očku se na mě mrkla. Bylo mi jasné o co jí jde. Její lítostivé oči jsem nevydržel.
"Je vám něco?", zeptal jsem se opatrně.
"Chtěla bych se vám omluvit a nevím jak to udělat. Jsem blázen do týhle muziky ale chápu, že vás ruší. Mrzí mě, že jsem ji sem nosila. Moc se omlouvám, jestli jsem tu vytvořila nepříjemnou atmosféru."
Dostala mě. Jak se tak kajícně kroutila a prosila za odpuštění připadal jsem si jako tyran. Povolil jsem ji kazeťák až do odvolání.

Když jsem příští den přišel do kanceláře nevěřil jsem vlastním očím. Běhala po kanclu jak pominutá a pořád řvala. Pořád tu samou notu. Zasedl jsem a pustil se do práce. Ani si mě nevšimla. Byla v tranzu. Běhala a skákala celý den a mučila mě muzikou, kterou jsem hltal kdysi v pořadech jako je Triangl a Pionýrská vlaštovka. Ve čtyři hodiny jí skončila pracovní doba. Vypnula hudbu, řekla nashledanou s výrazem uspokojení a zmizela. Neudělala za celý den vůbec nic. Jenom tančila s imaginární kytarou mezi stoly. Neměl jsem čas nad tím moc přemýšlet, kopl jsem do sebe panáka vodky a zasedl k papírům.

Probudil jsem se až ráno, hlavu v papírech. Přišla, bouchla dveřmi a hned běžela k věži. Než jsem stačil cokoliv říci, bušely mi do uší teď už staré známé tóny. Teď už jsem pěnil. Šel jsem do koupelny. V zrcadle jsem pohlédl na starého známého, jen o pár set let staršího. Umyl jsem se a chystal se k vážnému kroku. Přišel jsem do dunící kanceláře. "To se oslavííí!" Chtěl jsem jí říct, že toho mám dost ale ani se nezastavila. Běhala a zpívala a bušila do stolů. Není normální, pomyslel jsem si a až do čtyř jen seděl a přemýšlel co mám dělat.

Když konečně zmizela kopl jsem do sebe panáka a až ráno mě probudila nahrávka Pavla Horňáka. Nestíhal jsem. Prohrábnul jsem papíry, když v tom mi skočila na stůl. Bestie. Tyranská bestie. Systematicky mě ničí. Tohle nemůže být pravda. Skákala na mém stole a řvala. Pak se naklonila na mě a s tím naivním úsměvem začala křičet jakoby to mělo patřit jen mě: "To se oslavííííí !!!"
Šel jsem do mdlob. Ještě před ní jsem vytáhl flašku vodky a pořádně si nahnul. Seskočila ze stolu a tančila zase mezi stoly. Ječela a drásala mi nervy.

Pomalu jsem přestával vnímat čas a i v noci, když jsem spal slyšel jsem tu strašnou muziku. Potřebuju dovolenou a tu svini vyhodim. Takhle to nejde. Připraví mě o rozum. Je tak strašně blbá. V noci jsem ji vídal s culíky a obrovským lízátkem jako malé děcko, které křepčí u Pavla Horňáka. Její dětský naivní výraz mě doháněl k šílenství.
Takhle to šlo asi týden. Byl jsem jako by mi někdo vymyl mozek. Hodně jsem pil a máo vnímal. Do práce jsem chodil strhaný a nenáviděl jsem tu malou mrchu, která neustále vřeštila tu samou písničku. Pořád dokola.

Dnes jsem se vyspal doma. Konečně. Když jsem přišel do kanclu, rezignovaně jsem usedl do křesla a pozoroval moji nejnovější noční můru, jak obligátně běhá kolem stolů a zpívá. Ne, vřeští. Kancelář byla najednou hrozně malá. Loknul jsem si z lahve a pohlédl na stůl, který byl celý podupaný a špinavý od jejího tance. Ležel tam jediný čistý papír, na kterém bylo napsáno. "Shání vás pan Rooney"
V tu ránu mě polil pot. Cítil jsem jak rudnu. Zapomněl jsem. Ztratil jsem svého nejlepšího zákazníka. Tlak v hlavě sílil a vytlačoval stále nové vlny potu z pórů. Panenky jsem rozšířil a nebyl schopen rozumně uvažovat. "To se oslavíííí!!". Ztratil jsem člověka, který držel mou firmu pohromadě. "To se oslavíííí". Dokonale jsem cítil jak mi krev stoupá stále výš. "To se oslavíííí" Bušení ve spánku se zdálo být nesnesitelné. "To se oslaví!!!" Zamlžilo se mi před očima a pořád jsem jen slyšel tu strašnou muziku. "To se oslavíííí"Pak jsem už jednal jako smyslu zbavených. Přesně si nepamatuju co se stalo. Vyskočil jsem zpoza stolu popadnul první předmět, který jsem viděl a vrhl se na tu krávu. Pavel byl neúprosný. Řval jsem na celé kolo a třískal do té husy. " To se oslavííí" jedna rána padala za druhou. Nic jsem neviděl a nevnímal kromě "To se oslaví!" Cítil jsem jak na mě cáká krev ale nepřestával jsem. "To se oslaví". S každou novou ránou ze mě padalo to strašné napětí a šílenství. "To se oslaví!"

Skončil jsem. Vypnul jsem kazeťák a vychutnával si to ticho. Krvavé ticho. Asi jsem zešílel. Asi ano. Ležela tam ve změti krve a papírů. Nejevila známky života. Nemohla. Byl jsem jako zvíře, které trhá svou oběť na kusy v šíleném rytmu šílené hudby. Byla to hrůza, ale nic nebylo strašnějšího než systematické ničení Pavlem Horňákem. Skončilo to.

Teď tu stojím nad jejím hrobem, s jejími příbuznými. Asi už nejsem normální, protože tomu nevěnuji pozornost. Necítím žádnou větší vinu. Když mě napadne, že bych měl mít výčitky svědomí vidím její obličej nalepený na mém a její hrozný řev. Nešlo to jinak. Pokud by se to mělo stát znova budu asi jednat stejně. Páter měl moc pěknou řeč. Když skončil a všichni kdo měli co, hodily na rakev, sdělil, že její rodina má neobvyklé přání, ale že jej musí splnit. Tím přáním bylo zahrát nejoblíbenější píseň mrtvé. Krve by se ve mě nedořezal. Viděl jsem jak páter tiskne klávesu na omšelém kazeťáku a vypouští tóny, které jsem tak důvěrně znal. Hrůza. Přesně to co jsem čekal. Jako bych se toho neměl nikdy zbavit. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Při refrénu se z rakve začal přidušeně ozývat falešný zpěv: "To se oslaví!"

Stalo se to samé co před několika dny. Ta hudba ze mě vytloukla všechen rozum, skočil jsem na rakev a začal řvát. "NE! PROBOHA UŽ NE! UŽ NIKDY! NIKDY TO NESKONČÍ!" Potom nastalo ticho. Páter přestal hrát, z rakve se neozývalo nic. Příbuzenstvo se pomalu otočilo a odcházelo. Cože? Oni odcházejí? Teď jim teprve musím být podezřelý a oni se obracejí a mizí? Byl jsem zmatený. Co se to děje. V jakém světě to žiju, jsem úplně mimo nebo co? Nad hrobem zůstal jen jeden postarší pár.
"Co se děje? Kam všichni jdou?" zeptal jsem se zmateně a pořád stál na té rakvi. Teprve po chvilce muž odpověděl.
"Nemáme vám to za zlé. Chápeme vás. Chtěli jsme jen vědět, kdo to udělal. Proto ta poslední píseň. Věděli jsme, že se to jednou stane. Ve stejném hrobě, ve kterém teď stojíte leží starší sestra naší neteře. Ta milovala Petra Muka."