Na ulici už nestál ani jediný člověk. Zmizela i Sybel. Atmosférou ještě stále prostupovalo napětí z předešlé podívané. Bičoval do mě déšť a každá kapka po sobě zanechávala chladnou stopu. Už si nevzpomenu co se mi honilo hlavou jen vím, že jsem byl přikován k zemi. V šoku. Nevnímal jsem okolí a jen tak civěl před sebou. Ještě před chvílí tu bylo opravdu živo. Zavřel jsem oči a snažil se vstřebat všechno co se doposud stalo. Přerůstalo mi to přes hlavu a ze střípků, které ve zmatku zachycovala paměť se jen ztěží dal vytvořit jakýkoliv logicky vypadající obraz. Toto už nebylo o matematice ani logice. Byl to úplně jiný svět s úplně jinými zákony. Jiná dimenze. Teď jsem víc než všichni ostatní, teď vím co je na druhé straně.

Vždycky jsem věděl, že něco se mnou není v pořádku. Cítil jsem, že nejsem součástí moderní a konzumní společnosti, přesto se v ní dokážu orientovat a pohybovat lépe, než její členové. Vídal jsem poselství na místech, kde by je nikdo nehledal. Všechno to dohromady nedávalo smysl. Věděl jsem jen, že jednou se to dozvím. Možná po smrti, možná ještě později. Možná ale už zítra...

"Věříte v posmrtný život?"
"Cože?"
"Věříte v posmrtný život?" S doktorem jsem strávil již několik hodin na sezeních po té události. Nedokázal jsem zapomenout a stále přesvědčovat sám sebe, že je vše v pořádku. "Ano. Bezvýhradně věřím v posmrtný život. A kdybyste viděl to co já doktore, věřil byste taky."
Podíval se na mě a v očích měl výraz, který jsem už dlouho neviděl. Výraz, který říká věřím ti. Brzy mě ale vyvedl z omylu.
"Máte pocit, že jste něčím výjimečný?
Dobrej felčar. Člověk na svým místě.
"Ne samozřejmě, že si to nemyslím"
"Teď mi lžete. Podle dosavadních testů, jste člověk se zdravým rozumem, žádná porucha. Fiziologické nálezy jsou rovněž negativní. Jste zdráv. Duševně i fyzicky. Pokud ale si myslíte, že vídáte mrtvé musíte být něčím výjimečný", zhluboka se nadechl aby pokračoval, ale zastavil jsem jej.
"Proto jsem tu. Chci od vás odpověď. Jste ten nejlepší a já potřebuju toho nejlepšího"
"Proč? Proč myslíte? Domníváte se, že je váš problém natolik ojedinělý, že potřebujete špičku v oboru? Měl jsem tady pacienty, kteří si sami podřezávali hrdla, protože jim to radily hlasy ze záhrobí, lidi, kteří nevěděli nic o svém životě ale dokázali převyprávět biografii dávno mrtvých. Všechno to byla jen porucha, iluze, zkoušel jste...", neovládl jsem se.
"Já vím moc dobře co jsem viděl, nebyly to představy. Vy mě máte léčit, ale zatím mi akorát přikládáte pod kotel."
Doktor se ke mě naklonil, chtěl mi říci něco důvěrného. Naklonil jsem se také k němu a čekal co z té jeho ignorantské makovice vypadne.
"Víte neměl bych vám to říkat, ale když vás našli, nechal někdo zeshora udělat váš test krve. Měl jste v ní větší množství alkoholu. Víte co to znamená?"
Samozřejmě jsem věděl. Znamená to, že na tomto sezení jsem skončil. Teď už mi neuvěří nikdo. Doktor pokračoval.
"Pil jste? Před tou událostí?", zeptal se zcela vážně. Nevěděl jsem co odpovědět. Ne znamená, že budu lhát, ano znamená, že navždy zavřu dveře nad svým případem a budu se s ním muset vypořádat zcela sám. Ale mám na to? Teď bych potřeboval své nezpochybnitelné ego zpět.
"Ano" nic víc jsem nedodal, nemělo by to smysl. Už jsem jen čekal na poslední slova doktora, která od něj uslyším. Usmál se.
"Jste zdráv. Jsou ovšem případy, kdy si nějakým prvkem poškodíte jistou část mozku, která později vyvolává opakující se halucinace. Vídáte duchy, kteří neexistují. Víte naše oči fungují jako kamera a stejně tak jako zachycujete obrazy a ukládáte je do paměti, můžete naopak vyvolat stav, který vám vysílá z mozku informace do očí. Vlastně stejný princip ale obráceně. Vidíte pak zcela reálně to co si vymyslel váš mozek.", celé to řekl jen polohlasně. Vypadal, že u toho přemýšlí nad něčím úplně jiným a tuto formulku by vysolil i kdybyste jej právě probudili uprostřed noci. Poté se narovnal a zcela vážně pokračoval jako ten starý doktor, plný pochopení a nadhledu.
"Nebudu vám lhát. Těch halucinací se už zbavit nemusíte, pokud sám neuvěříte, že jsou vymyšlené. Znám ale člověka, který se na tyto případy specializuje. Budete-li chtít využít jeho služeb budete muset být, velmi diskrétní."
"Proč?"
"Jeho práce se pohybuje řekněme za hranicemi našich zákonů. Řekněme, že vám stoprocentně pomůže, ale poněkud nestandardním způsobem." Nastalo ticho. Mám se teď, rozloučit, nebo zkusit služby jakéhosi muže, který mi sice zaručeně pomůže ale stejně tak mě může zdiskreditovat, znemožnit, nebo dokonce dostat do kriminálu. Těžké rozhodování přerušil doktor.
"Rozmyslete se. Nebude to zadarmo a je to velký krok, který jaksi nejde vrátit. Jakmile si jednou jeho služby vyžádáte už se nevrátíte. Ale budete zcela zdráv a bez halucinací. Vyberte si. Až se rozhodnete zavolejte mi. A o mé nabídce mlčte, nevíte kdy ji budete chtít využít."

Všechno co jsem mohl jsem řešil z povzdálí a pokud možno sám bez pomoci. Nikdy jsem od nikoho nic nechtěl a očekával jsem to samé od ostatních. Nejplodnější hodiny jsem trávil o samotě v přemítání a přemýšlení o tom co se kolem děje. O tom, kde je počátek všeho, kde jsme se tu vzali a proč jsem já ten, který procitl. Co mě čeká? Jaký je můj úkol?

Mysli. Mysli. Mysli sakra. Sám sebe jsem bičoval myšlenkami, hledáním pro a proti. Jaká je v tomto světě a životě záruka, že ti nějaký šaman vyžene zlé myšlenky z hlavy? Doby kouzelníků a čarodějnic jsou pryč. Všichni jsou realističtí, ty kteří se vymykají myšlení dnešní doby, civilizace a úrovně zavírají do ústavů v domnění, že se musí léčit. V domnění, že nesmí nakazit svými myšlenkami okolní svět. Vždycky jsem si myslel, že je to tak v pořádku, ale teď mi hrozí možná něco podobného. Mysli! Když svou křehkou psychiku, o jejíž každý kousek teď svádím nerovný boj, vložím do rukou nějakého cizince co s ní udělá? Mysli! Ale mám jinou možnost? Mysli! Mohl bych se z toho zbláznit, je to horší a horší, upadám do té propasti pořád hlouběji. Mysli sakra! Kam ses to dostal. Takhle to vůbec nemělo vypadat. Mysli! Ani nevím jak jsem usnul. V hlavě mi hučelo z tolika scén a obrazů, které mnou proplouvali. Hrudník mi rozervávala deprese a oči samovolně zavřeli bránu nad mým utrpením. Alespoň na pár hodin.

Vždycky mě přitahovala magie. O posmrtném životě jsem nikdy nepochyboval. Obdivoval jsem osoby, které dokázali alespoň částečně smazat hranici mezi životem a smrtí a nahlédnout do světa na druhé straně. Nikdo jim nevěřil, já ano. Alespoň některým. Věřil jsem, že je náš svět v jiné dimenzi plný bytostí, které již odešli. Naše dimenze se ale protínají jen zřídka. Alespoň tomu tak mělo být.

Probudily mě rány z koupelny. Ještě než jsem se stačil zcela probrat zachvátil mě strach. Už je tu zase. Mé vlastní srdce se stalo mým největším nepřítelem. Cítil jsem jak silně a rychle tepe. Krev mi bušila ve spáncích a jen umocňovala pocit paniky, který jsem cítil. Už ne. Proboha už ne. Ne teď. Proč já. Nevstal jsem jen jsem poslouchal. Snad jsem doufal, že je to jen sen. Lhal jsem sám sobě abych se uklidnil. Viděl jsem to už tolikrát ale nikdy jsem si nezvykl. Bylo ale ticho. Jen jedna rána, která mě probudila. Rozhodoval jsem se jestli se otočím, nebo zůstanu ležet. Nechtěl jsem se podívat ale neusnul bych kdybych se nepřesvědčil, že je pryč. Pomalu jsem se otáčel, abych viděl do chodby a zároveň připravoval svou mysl na ty nejhorší zjevení. Srdce bušilo stále rychleji a z temnoty celé místnosti šel mrazivý strach. Periferně jsem zahlédl postavu. Proboha! Je zase tady! Otočil jsem se celý, ale na místě kde jsem před chvílí zahlédl náznak bytosti nebylo nic. Jen tma. Hluchá, spravedlivá a všepohlcující tma. Přísahal bych, že tam stál. Stál a díval se na mě. Určitě tam byl. Možná je už pryč. Opět jsem pomalu ulehl ale nespal. Až po několika minutách mi víčka milostivě zakryla okolní svět.

Celé to začalo asi před půl rokem. Pracoval jsem tehdy doma. Nijak jsem se nepřepínal, ačkoliv spát jsem chodil udřený až běda. Popelník se začínal pomalu naplňovat nedopalky a okolí halila hustá temnota. Když jsem vstal abych se protáhl, vyhlédl jsem bezděky z okna. Venku na ulici stála žena. Nebylo na ní pořádně vidět, ale věděl jsem, že ji neznám. Stála tam a upřeně se dívala mým směrem, alespoň to tak vypadalo. Nevěnoval jsem tomu pozornost a usedl jsem, abych se zase věnoval svým povinnostem. Asi za hodinu jsem znovu vstal, abych se vzpamatoval šálkem kávy. Jen jsem pohledem zavadil o okno. Ta dívka tam stála pořád. Přiznám se, že v tu chvíli jsem nevěděl co si mám myslet. Vykoukl jsem ven ale jakmile mne spatřila, pomalu začala couvat až ji pohltila tma úplně. Po zbytek večera jsem už nic neudělal.

Znovu jsem se probral. Vedle postele je křeslo. Slyšel jsem jakoby do něj někdo usedal. Nebyl to sen. Proboha opět jsem se nemýlil. Stačilo abych zvedl hlavu a podíval se. Byl tam. Seděl v naprosto ztuhlé pozici a zíral na mě. Vlastně jediné co bylo v té tmě vidět, kromě obrysů sedící postavy, byla bělma jeho doširoka otevřených očí. Znáte ten pocit. Ztuhnete. Nejste schopen se pohnout i kdybyste chtěli. Musel na nás být komický pohled. Měl jsem stejně jako on rozevřené oči kam až to šlo a ztěžka jsem oddychoval. Organismus mě přestal poslouchat a do krve se mi valili nové a nové nálože adrenalinu. Ani se nepohnul. Když jsem se konečně probral z prvního šoku začal jsem řvát na celé kolo. Křičel jsem o pomoc. Chtěl jsem vstát a utíkat, ale nohy mě neposlouchali. Řval jsem ze všech sil, jako bych si myslel, že mě to zachrání. Tím křikem jsem ze sebe odpravil většinu napětí a pomalu se začal uklidňovat. Přestal jsem. On tam seděl dál. Pomalu se ke mě nakláněl. Stále měl tak rozevřené oči. Jeho tvář se dostala ke mě blíž a dostávala jasnější tvar a rozměr. Byl to starý muž a na tváři měl jizvy, jakoby jej někdo pravidelně pobodal na obličeji. Ten výraz byl hrozný. Zase se mi vlévala krev do mozku a přestávám být klidný. V okamžiku, kdy otevřel ústa zmizel. Zmizel tak rychle, že jsem to ani pořádně nepostřehl. Byl pryč. Teď jsem zíral na prázdné křeslo, ve kterém ještě před chvílí seděla cizí postava. Do rána jsem již neusnul. Až nad ránem, kdy pokoj zalila sluneční záře, jsem vysílený usnul a spal až do odpoledne.

Myšlenky na neznámou ženu ve tmě mi nedala spát ani druhý den. Byl to mystický zážitek a tak jsem se pokusil popátrat na internetu po zjeveních. Nepřišlo mi normální, že někdo stojí několik hodin na jednom místě a zírá někomu do oken. Našel jsem spoustu zajímavých odkazů a stránek a nechal se protáhnout hluboko do informací. Až tam kam vstoupí málokdo. Dostal jsem se až k černé magii, bílé magii, obětování, ceremoniály, teorie, zážitky, fotografie a historie. Po chvilce jsem se začal dobře orientovat a navštívil server s dokonalým přehledem zaříkávání a kouzel. Fascinovalo mě to. Začal jsem si v tom libovat. A potom to přišlo.

Jakmile jsem se vzbudil, vypil si nepostradatelnou kávu a vykouřil několik cigaret zvedl jsem telefon. Už jsem se nerozhodoval. Musím se toho zbavit stůj co stůj. Volal jsem do luxusní rezidence toho nejlepšího psychiatra, která tato země kdy měla. Do kanceláře muže, který jediný by mi měl pomoci. Telefon zvedla sekretářka.
"Dobrý den, mohl bych mluvit s panem doktorem?", řekl jsem rozvážně. Teď jsem byl stoprocentně rozhodnutý.
"Malý okamžik má jednání", telefon se na chvíli odmlčel a nechal mě se svými myšlenkami. Mozek se občas pokusil vyvolat otázku, jaká jsou zde proti. Účelově jsem tyto myšlenky zavrhoval.
"Ano?", ozval se doktor po chvilce.
"Rozmyslel jsem se. Chtěl bych využít služby, o kterých jsme včera hovořili, řeknete mi oč jde?"
"To bohužel nemohu. Celý proces je chráněn tajemstvím, pochopte. Jedná se o jakousi experimentální terapii. Jsem vázán naprostou mlčenlivostí. Nadiktuji vám účet a částku, kterou máte složit. Tím budete přijat a kolega vám později sdělí, všechny detaily." "A kde mám nějakou záruku?", ta otázka mi vyklouzla úplně sama. Přitom jsem byl ale už přesvědčen. Peníze teď nehrály roli.
"Nemáte záruku. Ale zamyslete se. Nemáte ani na vybranou". Nebránil jsem se. Měl pravdu. Vzal jsem si údaje a nehoráznou sumu jsem zaplatil ještě ten den. A čekal jsem. Čekal na pana neznámého, který by mě měl dostat ze šlamastiky. Byl jsem klidnější.

Když zazvonil telefon jen jsem s sebou trhnul a opustil na chvíli svět magie. Kdo volá tak pozdě v noci? Zvedl jsem telefon, byl jsem poněkud rozladěný. "Prosim..."
Na druhém konci ticho. Slyšel jsem někoho dýchat ale nikdo se neozval.
"Haló...", vykřikl jsem už podrážděně. Ten hlas, který se ozval mě posadil do křesla. Byl chraplavý a vycházel jakoby z úst umírající ženy. Řekl jen: "Sybel..." a odmlčel se. Hovor byl ukončen. Seděl jsem jako opařený. To už je na mě trochu moc. Myslel jsem, že jsem přetažený. Telefon zazvonil znovu. Trhnul jsem s sebou a rozhodoval se zda hovor přijmu či nikoliv. Zvedl jsem sluchátko ale nemluvil.
Tentokrát mi ale volal přítel z vojny, kterého jsem neviděl alespoň dva roky. Lákal mě ven, na posezení a na pokec. Je to absurdní. Prožívám si jednu z nejhorších nocí jakou jsem kdy měl a on mě tahá dětinsky na pivo. Znělo to jako scéna ze špatného filmu. Přijal jsem. Domů jsem se vrátil až dlouho po půlnoci, obohacen alkoholem.

Všechno se začalo vracet pomalu do normálu. Chodil jsem do práce, byl jsem produktivní, v noci jsem spal. Čekal jsem jen na telefonát zázračného terapeuta. Chvílemi jsem měl pocit, že je to všechno pryč. Možná to byly opravdu jen představy a jsou pryč. Přestože, jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to realita. Že jsem dokonale smazal hranici mezi živými a mrtvými. Že jsem zase o stupínek dál. O stupínek, který ale není nijak záviděníhodný. Měl jsem pocit, že jsem se dostal někam, kam jsem nikdy neměl vkročit. Bylo to pryč. Byly to halucinace. Přišel jsem domů, udělal si kávu a usedl k televizi. Od jisté doby jsem nesedával zády k chodbě. Nemohl bych. Je to teď mnou nejstřeženější místo. Odtud jsem měl o chodbě perfektní přehled. Už jsem skoro usínal, když se ozval ten starý známý hlas. Chvíli jsem se přesvědčoval, že je to jen moje představa. Že to není pravda, ale ozvalo se to znovu.
"Sybel...". To slovo mě provrtalo skrz na skrz. Vstal jsem a otočil se do míst odkud šlo. Bylo to venku. Ozývalo se to ze tmy. Byla to ona. Byla to ta žena co už několikrát stála pod mým oknem. Proboha. Nejsou to představy. Není to sen. Je to skutečné.

Spát se mi nechtělo. Povzbuzen hýřivým večerem, jsem zasedl ke kompu a nalistoval staré známé linky. Kéž bych tenkrát zahodil takové myšlenky. Hltavě jsem přelétl až na stránky, které jsem měl před několika hodinami otevřené. Na Sybel jsem si ani nevzpomněl, ta myšlenka byla již dávno pryč. Byl jsem plný energie a potřeboval ji vybít. Podívám se na zaříkávadla. Je to tak jednoduchá cesta k něčemu neznámému. Drobný rituál a dostanu se tam kam ještě nikdo z těch, které znám. Posune mě to zase o kousek dál. Našel jsem zaříkávadlo pro vyvolávání mrtvých duší. Nikdy jsem se ničeho podobného nebál, byla to pro mě spíš zábava. Byla to snůška cizích slov v latině, kterým jsem nerozuměl. Pomalu jsem je začal přeříkávat a dělal směšné pohyby, ke kterým mě autor textu nabádal. Když jsem se blížil ke konci, zaslechl jsem z venku šílený nářek. Takový, u kterého vám ztuhne krev v žilách. Rychle jsem se napřímil a po zádech mi přeběhl mráz. Stála tam zase ta žena. Ač jí nebylo vidět do obličeje, poznal jsem, že ten nářek přichází od ní. Srdceryvný řev. Trhalo to uši. Pomalu ustupovala zase do tmy, ani jsem nedutal. Zmizela skoro celá, když tu náhle jsem zahlédl něco za sebou. Prudce jsem se otočil a na ten okamžik se mi zastavilo srdce. Ze dveří, které byly za mnou právě vycházela postava ven z pokoje do předsíně. Proboha. Co to bylo? Kdo tu byl? Jak se sem dostal? A jaktože jsem o něm nevěděl? Polil mě pot a vydal jsem se ke kuchyňské lince. Ve zmatku jsem popadl největší nůž jaký jsem měl a pomalu vešel do chodby, do které před chvílí někdo vstoupil. Stál u dveří. Zády ke mě. Muž v rozervaných šatech. Ani známka pohybu. Náhle se prudce otočil. Na ten pohled nikdy nezapomenu, byl první, kterého jsem viděl. Něco podobného jsem vídal ve filmech. Jeho hlavu jen zčásti pokrývala kůže a na tělo měl rozervané na kusy. V místech, kde měly být zuby zůstalo jen torzo. Prázdným pohledem zíral někam ke stropu, hlavou kýval ze strany na stranu a z hrdla mu vycházelo podivné žalostné chrčení. Udělal krok směrem ke mě. To je poslední věc, kterou si z toho večera pamatuju. Probral jsem se až ráno na nemocničním lůžku.

Okamžitě jsem vstal a telefonoval doktorovi.
"Víte kolik je hodin?", ozval se doktor poté co jsem se dopátral jeho telefonního čísla domů. Nevěděl jsem co mu mám říci první.
"Potřebuju pomoc" vyhrkl jsem naprosto spontánně.
"Ano", odvětil s jakoby nezájmem. "Zase jste něco viděl? Co to bylo tentokrát?", říkal to tak klidně, že i já jsem se na chvíli uklidnil.
"Viděl jsem zase tu ženu. Mluvila na mě. Je to ta co mi tenkrát večer volala. Víte, když sem viděl toho prvního", sypal jsem ze sebe zmateně slova a čekal na nějakou uklidňující větu od doktora.
"Aha. Mno běžte si lehnout a zkuste zapomenout, nic jiného vám v tuto chvíli nemohu poradit."
"Proboha doktore, volal jste již tomu muži? Vždyť víte"
"Říkal jsem vám, vše v tajnosti. Nemluvte o tom se mnou do telefonu člověče"
"Proboha tak mi alespoň řekněte kdy začne?". Jeho odpověď mě uzemnila.
"Začal již před týdnem"

Nejprve jsem si nemohl vzpomenout co se vlastně stalo. Proč jsem v nemocnici. Později se ale mé myšlenky ustálily a uvědomil jsem si co jsem viděl. Proboha. Byla to hrůza. Co se to stalo? Co dělala cizí a zbídačená osoba v mém bytě? Kdo to byl? Co chtěl a proč tam přišel? Neměl jsem ani tušení a myšlenky stíhaly mou mysl jedna za druhou. Dohromady splývaly v jeden velký chaos. Byl to důsledek bujarého večera? Zdálo se mi to? Proč jsem tedy v nemocnici? Nebo sním teď? Nedokázal jsem udělat rozdíl mezi snem a skutečností.
"Přivezli vás včera večer, pamatujete si co se stalo?" ptala se sestra, která před chvílí vstoupila do dveří. Nevěděl jsem co jí mám říct.
"Vlastně ne. Proč mě sem přivezli?" zeptal jsem se tak abych se co nejdříve dozvěděl co se vlastně stalo.
" Přivezli vás dnes nad ránem. Zavolali nás vaši sousedé, prý slyšeli z vašeho bytu šílené zvuky a vaše dveře byly otevřené. Ležel jste na zemi. Patrně jste omdlel. Co se vám stalo?" "Nevím, nevzpomenu si. Co teď se mnou bude?"
"Doktor říká, že jakmile se budete cítit lépe, můžete jít domů. Podívá se na vás náš psychiatr pokud chcete."
"Cože? Absurdní! Nechci psychiatra děkuji, už je mi fajn musím domů", nabídka psychiatrických služeb mě rozladila na tolik, že jsem chtěl rychle na celou událost zapomenout.
Doma jsem zatáhl žaluzie, abych neměl jakýkoliv vizuální přístup ven a křeslo posunul tak abych viděl do chodby. Už nikdy se k tomu místu neposadím zády. Celý byt jsem přestěhoval tak abych za jakýchkoliv okolností viděl do chodby. Postel jsem přestěhoval do obýváku hned vedle křesla a ke kuchyňské lince přistavil stůl na kterém jsem připravoval veškeré jídlo. Byl jsem jako blázen. Prakticky celé dny jsem nespustil to místo z očí a usínal jsem s pohledem upřeným do těch míst. Měl jsem strach.

Začal už před týdnem. To snad ne. Zachvátila mě nová vlna paniky. Jak je to možné. O ničem nevím. Nikde to není znát. Nebo snad jen těch pár dní klidu byl výsledek jeho terapie? A zase mi dělalo problémy se uklidnit. Proboha proč já? Co mám dělat? Proč to potkalo mě? Ani jsem to nedomyslel a na chodbě se ozvaly kroky. Ne, zase tu někdo je. Pozoroval jsem místo odkud šly. Pomalé, plíživé šourání, které se nezadržitelně blížilo do mého zorného pole. Za chvíli do dveří vstoupila postava v dlouhém kabátě. Z něj odkapávala voda a na zemi tvořila rudě zabarvenou kaluž. Jen tam tak stál a zíral na mě. Zalévala jej skoro celého temnota a jen stěží jsem rozpoznával rysy asi čtyřicetiletého muže.
"Co ode mě chcete??", zařval jsem sám svou reakcí překvapen. Ovšem to co se stalo potom mě zase vrátilo do původního stavu paniky. Bylo vidět, že jeho ústa se pomalu tvarují do škodolibého úsměvu a oči zvětšují.
"Otevřel jsi bránu", řekl pomalým a hlubokým hlasem. Byl to první, který na mě promluvil. Bylo to strašné. Nikdy jsem neviděl nic tak děsivého jako mluvící mrtvolu.

Myšlenky na můj nejhorší večer v životě se pomalu rozplývaly a já jsem se přesvědčil, že se jednalo jen o chvilkové pomatení mysli. Kéž bych se nemýlil. Jednoho večera jsem se ubíral unaven do koupelny. Otevřel jsem dveře, rozsvítil. Jen stěží vám mohu popsat jaký úlek jsem zažil. Vana byla až po okraj naplněná rudou tekutinou. Samozřejmě mě první napadlo, že je to krev. Spontánně jsem vykřikl. Hladina se začala pohybovat. Ne, to ne. Svým výkřikem jsem něco vyrušil. Z vody vyjela ruka a zachytila se okraje vany. Co to je? Měl jsem mžitky před očima a pocit, který měl být mým druhem pro nastávající dny. Srdce mě neposlouchalo a mému tělu dodávalo úplně nový ráz.
Z hladiny se pomalu vynořovala lidská hlava. Byla to žena. Och bože, byla celá od krve ale i pod tím nánosem byly vidět odchlípnuté kusy masa, které teď vypadaly jako rozmočený papír. Napřímila se. Teď seděla ve vaně a upřeně hleděla před sebe. Až po nějaké chvíli se pomalu otočila na mě. Z té změti a krve masa, kterou jsem mohl rozpoznat se pomalu klubaly zuby. Chtěla něco říct, ale to už jsem ani nemohl postřehnout. Omdlel jsem jako poprvé.

Odstěhoval jsem se z bytu. Přespával jsem po hotelech, na zázračného felčara jsem zapomněl, na psychiatra jsem zapomněl, do práce jsem nechodil. Celé noci jsem se modlil ale usnout jsem nechtěl. Probděl jsem tři noci, než jsem usnul alespoň na chvilku a potom jsem zase nespal. Neměl jsem myšlenky na nic. Nevěděl jsem jak z toho ven a myslel jsem, že se toho nikdy nezbavím. Vytvořil jsem si vlastní slupku, ze které jsem nemohl a do které nemohl nikdo jiný. Všeho jsem se zřekl a pomalu spřádal plány na vlastní smrt. Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Na toto bych ale zapomenout nemohl. Nikdy nekončící a stále přicházející přízraky a zjevení mě doháněly k šílenství i ve chvílích, kdy jsem měl relativní klid. Když už jsem byl hodně unavený, promítaly se mi před očima všechny ty postavy, které jsem viděl. Nikdy jsem na ně nezapomněl. Ze šíleného přemítání mě vyrušila pokojská. "Je tady nějaký muž. Chtěl by s vámi mluvit."
¨"Kdo je to? Jak vypadá?", zeptal jsem se aniž by mi bylo divné kdo mě může právě zde hledat a proč.
"Je to nějaký doktor", po zádech mi přejel mráz.
"Pusťte jej prosím dovnitř"

Přízraky jsem potom vídal pravidelně. Minimálně jednou do týdne se někdo objevil v mém bytě a aniž by cokoliv řekl zase zmizel. Většinou jen stáli a zírali, jindy se ušklíbali, ale skoro pokaždé podivně chrčeli. Děsili mě. Přestal jsem omdlévat a jen pozoroval jak ze mě vyprchává život. Nebyla chvilka, ve které bych se neklepal jako sulc, nebyl jsem schopen přemýšlet, nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Bloumal jsem po bytě a bál se přicházející tmy. Paradoxně byly nejhorší večery, kdy mě žádné zjevení nenavštívilo. V takové dny jsem usínal vyčerpaný a vyděšený k smrti z nadcházejícího. Někdy jsem omdléval, jindy jen ječel. Viděl jsem věci, které nikdy nikdo neuvidí. Ale neposunovalo mě to výše, nýbrž drtilo k zemi. Nevěděl jsem co mám dělat. Desítky znetvořených těl, která se pohybovala a vydávala zvuky mě navštěvovaly bez důvodu. Neměl jsem možná už nikdy nalézt klidu. Návštěvníci byli tak reální, že jsem nepochyboval o jejich pravosti, přesto jsem navštívil psychiatra. Toho nejlepšího. A všechno jsem mu povyprávěl. Dával mi terapie, posazoval mě do křesla a hypnotizoval, tahal ze mě informace a všechno pečlivě zaznamenával. Můj případ jej evidentně zaujal.

Do místnosti vstoupil muž, kterého jsem neočekával. Nebyl to můj psychiatr. Posadil se do křesla naproti mě a zíral. Vypadal důstojně a měl vytříbený vkus. Perfektně padlý oblek, perfektně zastřižené vousy a za sebou přibližně 50 let života a o něco méně zkušeností. "Dobrý den", řekl po chvilce co si mě prohlížel a pokračoval: "Vypadáte hrozně"
"Děkuji za lichotku. Kdo jste?", optal jsem se bez většího zájmu.
"Jsem někdo kdo vám může pomoci". To mě rozesmálo. Smál jsem se upřímně a na celé kolo. Smál jsem se dlouho, ale potom můj smích prorazil nával slz. Byl jsem vyčerpaný. Můj organismus jen stěží držel můj porouchaný rozum.
"Máte problém. Já mám jeho řešení", řekl naprosto sebejistě.
"Jak můžete vědět jaké mám problémy?", zeptal jsem se rezignovaně.
"Zaplatil jste mi za to, abych je vyřešil". Svitlo mi. Nemělo to pro mě ale větší význam. Tomuto doktůrkovi, kterému jsem zaplatil pěkný balík, jsem už stejně nevěřil. Můj problém nemá řešení a každý doktor je na něj krátký. Můj problém není z tohoto světa neřídí se našimi zákony.
"Aha. A na co jste přišel?", nezájem ze mě jenom čišel, vlastně jsem jej ani moc neposlouchal.
"Musíte se vrátit na začátek. To co jste udělal otevřelo bránu na druhou stranu. Do jiného světa. Do dimenze, která neměla být nikdy otevřena." Vzpomněl jsem si na přízrak, který mi řekl už něco podobného.
"Jak to víte?"
"Nejste bohužel první, kdo to udělal. Není důležité jak to vím, ale je důležité abyste se vrátil zpět. Musíte uzavřít ten kruh. Musíte se vrátit a udělat ještě jeden rituál. Musíte vrátit ten dar."
"Vrátit ten dar. Vy snad ani nevíte o čem mluvíte. Myslíte, že je to dar?"
"Je to dar prolnutí na druhou stranu. Jste osoba, která teď může vidět do světa, který pro nás ostatní neexistuje. Myslíte, že návštěvy u vás doma jsou jediné známky vašeho prokletí?" Nepochopil jsem co tím chce vlastně říci. Za chvíli pokračoval.
"Vy se teď pohybujete na hranici dvou dimenzí. Lidé, které potkáváte na ulici, jsou z obou světů. Tyto dva světy se u vás prolínají. Vidíte do obou z nich. Pohlédněte z okna a dívejte se pozorně.", ukázal rukou k oknu. Přistoupil jsem a rozhrnul záclonu, která mě částečně chránila před vizualizací vnějšího světa.
"Neřeknu vám jak se máte dívat přijdete na to sám. Pozorujte lidi.", řekl potichu a celou dobu ze mě nespustil oči.
Nic zvláštního jsem neviděl. Mladý pár venčí psa, postarší muž klopýtá domů, prodavačka z blízké trafiky spěchá do nedalekého obchodu. Všechno přesně tak jak má být. Poklidný večer v malém městě. Až po chvíli mě zaujala jedna věc. Ten mladý pár byl až podivně bledý. Navíc na té dívce bylo něco v nepořádku. Chvíli jsem na ni zíral až jsem zůstal jako opařený stát u okna. Ta dívka měla lokty nepřirozeně otočené na druhou stranu. Nejprve jsem myslel, že se prochází s rukama za zády. Měla je ale obráceně. Jako by je někdo v rameni zlomil a celé otočil. Zvedla prázdný pohled k mému oknu a v ten okamžik do ní vrazil nepozorný chodec. Když zjistil, že dívka si ho ani nevšimla pozvedl ke mě pohled také. Měl spálenou kůži na obličeji na škvarek. Ani nebylo rozeznat tvary jeho hlavy. Nic odpornějšího jsem neviděl a to už jsem toho viděl dost. Už jsem věřil.
Posadil jsem se zpět do křesla.
"Dobře co mám udělat?", zeptal jsem se ještě v šoku.
"Najděte Sybel", ta slova ze mě vyrvala zbytky zdravého rozumu.
Víte kdo to je? Jak ji mám najít? Co mám udělat?", chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
"Nejprve se uklidněte.", řekl chladně a upřeně na mě zíral. "Sybel je váš spojenec z druhé strany. Dalo by se říci, že je to váš anděl strážný. Zapomeňte ale na všechno co jste o andělech doposud slyšel. Neusnadní vám to. Není přátelská, není ani upřímná ani nic podobného, je stejná jako všechno to co jste doposud viděl. Nepomůže vám sama od sebe. Její přínos spočívá v tom, že vás dostane zpět tam kam patříte. Musíte ji jen najít. Nic jiného. Stačí když ji oslovíte. I vy pro ni něco znamenáte. Jste propojeni, je to bloudící duše. Jste spojením dvou množin. I ona se setkáním s vámi dostane na svou stranu. Musíte ji ovšem najít a oslovit vy sám. Hledejte tam, kde jste ji viděl poprvé. Tam se kruh uzavře", poté skončil vstal a bez jediného dalšího slova odešel. Nechal mě s mými myšlenkami, ale hlavně mi něco vrátil. Vrátil mi naději. Sbalil jsem se okamžitě a vrátil do svého bytu.
V noci jsem vyhlédl z okna a čekal. Když už jsem to nemohl vydržet zakřičel jsem do tmy její jméno. Nic. Nepřišla ani druhý den, ani ten další. Až po týdnu...

Zíral jsem zase do tmy unavený a posedlý myšlenkou na Sybel. Nic jsem si nepřál víc, než aby přišla, ať se bude dít cokoliv. Civěl jsem mezi stromy a po chvilce jsem měl dojem, že se ve stínu rýsuje postava. Okamžitě jsem vyběhl ven a blížil se k tomu místu. Byla taková tma, že jsem si neviděl ani na špičku nosu. Cítil jsem její přítomnost a zrychlil, nemohl jsem se mýlit, byla tam. Konečně se stíny smilovali a odhalili postavu. Byla to Sybel. Musela být. Oslovil jsem ji. Tím ze mě opadlo veškeré napětí, které se ve mě nastřádalo za těch pár dní. Přistoupila ke mě. Mladá dívka s rozčileným pohledem. Vlastně měla šílený výraz až z ní šel skoro strach. Čekal jsem co se bude dít. Vrhla se na mě a začala ze mě rvát šaty. Zůstal jsem stát bral jsem to jako součást rituálu a čekal na osvobození. Když ze mě servala všechny svršky nepřestávala. Začala zabodávat své nehty do mého těla a rvala z něj kůži. Měla takovou sílu a byla tak rychlá, že jsem jenom v kuse řval a řval bolestí. Z ran mi vytékala krev a měl jsem ji po celém těle. Z ranek se stávaly rány a Sybel nepřestávala. Rvala mi kůži z těla a z hlavy, běsnila jako šílená. Viděl jsem jak nás obstupují další postavy a ozářilo nás světlo. Bolestí jsem nevěděl ani co mám dělat, jen jsem stál a nechal ze sebe rvát kůži a maso. Krev ze mě stříkala na všechny strany, na některých místech bylo mé tělo rozervané až na kost. Muselo to být. Cítil jsem to. A najednou vše zahltilo nekončící světlo. Zavřel jsem oči a znovu otevřel až do úplného klidu. Na ulici už nestál ani jediný člověk. Zmizela i Sybel. Atmosférou ještě stále prostupovalo napětí z předešlé podívané. Bičoval do mě déšť a každá kapka po sobě zanechávala chladnou stopu. Už si nevzpomenu co se mi honilo hlavou jen vím, že jsem byl přikován k zemi. V šoku. Nevnímal jsem okolí a jen tak civěl před sebou. Ještě před chvílí tu bylo opravdu živo. Zavřel jsem oči a snažil se vstřebat všechno co se doposud stalo. Přerůstalo mi to přes hlavu a ze střípků, které ve zmatku zachycovala paměť se jen ztěží dal vytvořit jakýkoliv logicky vypadající obraz. Toto už nebylo o matematice ani logice. Byl to úplně jiný svět s úplně jinými zákony. Jiná dimenze. Teď jsem víc než všichni ostatní, teď vím co je na druhé straně.

Posbíral jsem své roztrhané věci jen je na sebe přehodil a vracel se domů. Když jsem otevíral dveře slyšel jsem, že někdo je uvnitř. Neskončilo to? Kdo co ksakru zase dělá v mém bytě? Pomalu jsem se proplížil dovnitř. Kdybych shrnul všechno co se doposud stalo a vložil do jediného momentu nebylo by to tak strašné jako to co jsem uviděl teď. Srdce mi přestalo být úplně. To co jsem spatřil jsem byl já sám. Stál jsem k sobě zády a zíral do okna do tmy. Pomalu jsem se otočil a došel až ke dveřím, když jsem za sebou uslyšel kroky. Pomalu jsem se otočil a zoufale chtěl něco říct. Zíral jsem sám sobě do vyděšené tváře. Místo zvuku ze mě vyšlo jen ubohé chrčení. Znovu jsem prožíval to co jsem cítil, když jsem se viděl poprvé. Nikdy to neskončí…