Dělám to už dlouho. Jezdím z místa na místo a vybíjím Samachy. Je to moje poslání. Až na konci všeho jsem zjistil co je mým osudem, k čemu jsem předurčen. Ale vím to a dělám to nejlépe jak umím. V době, kdy se svět dozvěděl, jak a kdy skončí, jsem měl zjevení. Intenzivní. Vypadalo to jako kdyby sestoupil bůh a řekl mi co mám dělat. Topil jsem se v záři a přestože jsem nic neviděl přesně jsem věděl co se děje. Odkud jde hlas. Bylo nás tam víc. V duchu jsem napočítal asi stovku lidí. Všichni se stejným viděním, se stejným posláním, se stejným osudem. Jsme bojovníci. Boží bojovníci. Nejvyšší nás vyslal do boje se Samachy. Jakoby hrál s jejich bohem šachy a my jsme byly figurky.

Vyhlídl jsem si bývalou budovu banky. Tady budu teď přespávat a tady budu plnit další část svého úkolu. Třetí patro bude ideální. Pod okny je obrovské náměstí, jediné místo, které spojuje dvě čtvrti. Mám perfektní rozhled a vidím i na jediný přístup do budovy. Rychle jsem přestěhoval bednu s kořalkou a cigarety. Kdysi to byla honosná budova, náležitě vyleštěná. Teď tu byl prach a na zemi se válely papíry smíchané s kusy opadané omítky a krví mrtvých těl. Zvykl jsem si na ně. Jsou součástí tohoto nového světa jako kdysi bývali třeba mrtví ptáci na ulici. Brzy jich tu bude ještě víc.

Přišla noc a to znamená, že se na ulicích budou objevovat přeživší. A samachové. Sedl jsem si k oknu a čekal. Jako každý večer. Už ani nevím kolik večerů jsem takto proseděl a kolik mrtvých poskládal na dlažební kostky. Kolik krve jsem prolil. Nemá smysl nad tím přemýšlet. Nalil jsem do sebe doušek kořalky, když se ze tmy vynořil první. Procházel obezřetně. Velká prostranství jsou nebezpečná. Samopal připravený k výstřelu, oči na vrch hlavy. Našel jsem si jej v hledáčku a připravil k výstřelu. Je můj. Bum. Krev se rozstříkla na chodníku, když dopadl. Nepěkný pohled. I pro mě. Rána, která ho sejmula byla silnější. Odtrhla mu hlavu od těla. Nebyla to moje rána. Nevystřelil jsem. Dostal ho někdo jiný. Rozhlížel jsem se po temných oknech okolních budov. Nenašel jsem nic. Je tu někdo další. Někdo další si vyhlédl toto prostranství pro plnění úkolu. Nebo ne? Byl by to první, kterého bych viděl.

Začalo svítat. Položil jsem své unavené tělo do postele a snažil jsem se nemyslet na dalšího snipera, který teď patrně ulehá někde v budově na druhém konci náměstí. Stejně jako já. Jak by se zachoval, kdyby o mě věděl? Jak se zachovám já. Myšlenky jsem utopil v kořalce a konečně usnul.

Když jsem se probudil opět se stmívalo. Nemohl jsem se soustředit. Spíš než samachy jsem v temnotě hledal druhého střelce. Objevili se ale zase oni. Samahové. Bylo jich přes deset. Obcházeli kolem mrtvého těla včera sestřeleného druha. Mrtvola byla čerstvá. To poznali. Deset samachů bych si nelajs. Je to příliš mnoho. Je to příliš velké riziko. Padl výstřel. Jeden se složil k zemi jako pytel brambor. Měl v hrudníku díru jak po výbuchu. Můj kolega se pustil do práce. Samachové začali zmateně pobíhat kolem sebe a rozhlížet se. Hledali, odkud padl výstřel. Bum. Druhá rána. Další mrtvej. To nemůže zvládnout. Samachové se vyděsili ještě víc. Pokřikovali na sebe a jeden začal nazdařbůh střílet do oken. Ve štěkání samopalu bylo slyšet další výstřely. Další padali k zemi. Připravil jsem svou sniperovku taky. Dám mu alespoň vědět, že tu není sám. Našel jsem si v hledáčku toho střílejícího a rychle vypálil. Rozhostilo se ticho. Na prostranství zůstali ještě čtyři, ale střelec se neozval. Teď už nám byli samachové ukradení. Zjistil, že není sám. Přemýšlí. Možná mě hledá. Ani jsem nedutal. Teprve až když začali samachové utíkat z nádvoří, ozvaly se zase ty tlumené výstřely. Čtyři rány, čtyři mrtvá těla.

Teď o mě ví. Sedí tam někde za oknem stejně jako já. Jak se zachová? Asi po dvou hodinách, kdy mou mysl bombardovali všechny možné verze kdo je za oknem naproti a co vlastně dělá se objevil na náměstí další samach byl sám. Čekal jsem. Asi čekal i on, protože oběť už byla za polovinou cesty a nic. Vytáhl jsem sniperovku, abych to dodělal sám. Zasáhl jsem ho do krku. Jakmile jsem vystřelil, rozletěla se láhev whisky vedle mě na stole. Sakra! Co to dělá. Střílí po mě. Počkal si až vystřelím, aby věděl, kde mě najde. Zabít mě ale nechtěl. Neminul by mě. Teď je na čase abych našel já jeho. Vzal jsem z bedny další láhev postavil ji na místo, kde stála původní a pozoroval náměstí. Záblesk z okna přímo naproti mě, láhev se zase rozletěla na kousky a pak se ozvala tlumená rána. Je dost daleko. Hledáčkem jsem si jej našel. Byly vidět jen obrysy těla a obrys...láhve, kterou měl vedle sebe na stole. Střelil jsem do ní na důkaz toho, že i moje úmysly jsou čisté. Teď jsme měli jasno.