Apokalypsa 1. část

Svět je už dávno jedna velká země bez hranic. Kdysi byl rozdělený podle národností do jednotlivých teritorií, které se jmenovaly státy. Každý z nich měl svá pravidla, své zákony a každý se staral sám o sebe. Postupná integrace a globalizace nás dostala tam kde jsme teď. Někdy si říkám jestli by nebylo lepší žít v době, kdy byla zeměkoule rozdrobena do těchto kolonií. Teď potkáte na ulici každého bez rozdílu barvy pleti, rasy nebo náboženského vyznání. Nevíte od koho můžete co čekat. Zvlášť teď. Všichni mluvíme stejným jazykem, to kdysi také nebývalo. Možná je to také tím, že během několika málo let se naše země rozpadne. Přijde apokalypsa. Vědí to už všichni, někdo se s tím nechce smířit, někdo v tom hledá boží soud. Možná to tak je. Alespoň si to myslí členové hnutí Samach. Je to komunita asi jedné miliardy lidí, která přinesla do ulic anarchii a která se dorozumívá stále svým archaickým jazykem, který si úzkostlivě chránila po dobu srůstání jednotlivých zemí. Bojují ve jménu svého boha. Domnívají se, že jim odpustí a přivede je do ráje pokud zabijí. Pokud zabijí nevěřící. Jenže my věříme taky. V jiného boha. Proto umíráme.

V době, kdy už bylo jasné, že Země má před sebou jen pár let životnosti, strhla se panika. Všichni jsme byly nešťastní. Zoufalí. Nedá se s tím nic dělat. Nikdy tu hrozbu nezastavíme a za pár let, možná za dva možná za tři to tu skončí. Lidé se začali hromadně zabíjet, rabovat, vraždit, znásilňovat, fetovat, obracet se k bohu. Nikdo už nepracuje. Jen pár obyvatel drží pohromadě základní věci jako je elektřina, jídlo a voda. Nic víc už nepotřebujeme. K čemu. Na ulicích se válejí feťáci, opilci, zloději, vrazi a mrtvoly. Skoro na každém rohu leží mrtvé tělo. Bez příčiny. Všude to smrdí. Občas usednu do křesla a vzpomínám na to jaké to bylo před tím. Ale tím nemá smysl se zabývat. Vrátili jsme se na začátek tam kam patříme. Jsou z nás zvířata.

Strach už částečně vyprchal. Ti kteří se děsili nejvíce už své životy ukončili sami, ti co se s tím rvou si zvykli na život v ulicích a víceméně počítají s každodenním rizikem náhlého úmrtí. A pak je tu Samach. Samach pro jehož členy není důležitý život ale smrt. Ještě pár let budou vyvražďovat své okolí. Ale už teď začínáme být ohrožený druh, my nevěřící v jejich boha. Proto lapou po každém, kterého vidí. Až nebude co lovit rozdělí se sami na několik táborů a budou se mydlit mezi sebou. Musejí a asi s tím i počítají. Patrně si budou muset vytvořit různé modifikace boha aby měli důvod se zabíjet. Kdo ví. Možná to ani nestihnou.

Viděl jsem je už páchat hodně zvěrstev. Zvlášť ze začátku, kdy to málokdo čekal. Vbíhali do obchodů plných lidí, ověšení dynamitem a odpalovali se. Přivazovali a věšeli lidi na sloupy. Jejich tlející těla tam visí dodnes. Stříleli na gangy, které se utvořili, aby je zastavili a stříleli i do lidí jen tak. Nedělali to pro zábavu, ale ze zoufalého strachu před zatracením. Ovládli to tu. Potulují se po ulicích sami, nebo ve skupinkách, je jich jako much a nikdo před nimi neobstojí. Je to válka, která skončí až s blížícím se koncem světa.

Na ulici je teď jen bordel. Pouliční lampy odhalují jen z části povalující se papíry, igelity, sklo, prostě bordel. A v tom bordelu hromady těl. Je jich tu opravdu dost, některá už ani nejsou k poznání. Omlácené zdi, krvavé fleky. Kdysi to byla hlavní třída, plná aut a života. Za byt, ve kterém teď přebývám bych vybalil měsíčně pěknou vatu. Ale to je pryč. To všechno ztratilo rázem svou cenu. Věci, za které byste kdysi platili balík peněz zahaluje prach. Třeba televize. Diktovala jak máme žít a teď nikoho ani nenapadne některou ze země zvednout. Proč taky? Žádná televizní stanice už přes rok nevysílá. Tráva prorostla kde mohla, ale většina kulis, které jsou tu k vidění je mrtvá. Vypadá to tu jako v pekle. Nemůžu spát. Dívám se z okna a nasávám z Johnyho Walkera, kterého jsem si vyraboval společně asi s tunou cigaret. Kdybych vypil každý den jednu láhev mám asi co dělat abych to do konce vůbec stihl. Piju každou noc. Ve dne se snažím spát. Mám totiž velký úkol. Úkol, který musím plnit já sám a jen v noci.

Nechávám do sebe proplout kořalu, pomáhá mi soustředit se. Nesmí se to přehánět. Potřebuju pevnou ruku. Čekám na znamení. Zrovna ulicí přechází jeden z členů Samach. Po zuby ozbrojený. Spěchá. V ruce drží samopal. Starý a ošuntělý ale pořád funkční samopal. Kolem těla má ovázané nábojové pásy. Za chvíli půjde pode mnou snad si mě nevšimne. Začal by bez milosti pálit, dokud bych tady neskapal. Zapálil jsem si a pozoroval toho muže. Nebyl plný nenávisti jak by se mohlo zdát. Stejně jako já jen plnil na konci světa své úkoly. Sáhl jsem po své SIG Sauer SG 550 Sniper. Je to nejlepší odstřelovačka jakou jsem kdy měl a dalo mi hodně práce ji dostat. Do zásobníku se vejde 20 nábojů. Zbytečný přepych potřebuju jen jeden, ale sichr je sichr. Zasadil jsem pažbu do ramene, vysunul hlaveň z okna a v kříži zaměřovacího dalekohledu našel oběť. Neviděl mě. Jedna tichá rána. V dalekohledu jsem viděl, že zadní část hlavy se oddělila od zbytku a nechala za sebou cákanec rudé krve. Bez jediného pípnutí se svalil k zemi. Mezi mrtvé Samachy přibyl další. Budu se muset brzo stěhovat.